Hala

Turnaj se hraje na extrémně rychlém povrchu a když říkám extrém, tak tím myslím klasické parkety, které známe z našich školních tělocvičen. V hale jsou pouze dva kurty s mezerou asi dva metry. Za kurtem je navíc na obou stranách zeď, takže míče z jednoho kurtu často přeruší výměnu na tom druhém. Zápasy začínají v 8 hodin ráno, trénuje se od 6 ve čtyřech lidech. Co mě překvapilo, byly pouze dva míče na každý zápas, asi vzhledem k tomu, že na parketách vypadají po zápase jako nové. Hala je na obou stranách prosklená, takže když svítí sluníčko, diváci běžně sledovali zápas ve slunečních brýlích.

Jídlo

Strava v rámci hospitality je na tomto turnaji skutečně výhra. V klubové jídelně vydávala jídlo velmi nesympatická postarší dáma, která byla příjemná asi jako kontrola z finančního úřadu. Kvalita pokrmů byla na podobné úrovni. Jídlo bylo navíc servírováno na dezertních talířcích, čemuž také odpovídaly velikosti porcí. Dvakrát denně jsme tedy stejně chodili na jídlo do restaurace blízko hotelu, kde jsme si vždy výborně pochutnali.

Cenové relace

V Moldávii je velice levno. V naší oblíbené restauraci jsme například ve dvou lidech zaplatili za polévku, hlavní jídlo a pití pouze 10 euro. Vzpomínám si, že třeba v Lucembursku stály špagety 14 euro. Stejně tak doprava taxi je velmi výhodná. Cesta z klubu do hotelu trvala 20 minut a stála 40 korun. Mimochodem jeden z taxikářů se nás ptal, jestli ještě pořád zpívá Karel Gott :-)

Z Moldávie máme celkově smíšené pocity. Na jedné straně nechápu, jak může Mezinárodní tenisová federace svěřit pořádání turnaje kategorie 2 do takových podmínek, na druhé straně je ale příjemné, že člověk neutratí zbytečně moc peněz, život je tam podobný tomu našemu v 80. letech. Často jsme si připadali jako ve filmu „Probudím se včera“.

O své postřehy z Moldávie se s námi podělil také Pavel Motl, finalista dvouhry:

„První dojem byl hrozný, říkal jsem si, kam jsme to zase přijeli? Na letišti nás odchytil “taxikář„, který nám ochotně odnesl všechny tašky do auta, bohužel jsme ale za cestu, která zpátky stála asi 90 korun, utratili téměř pětkrát tolik. Naštěstí to byla jedna z posledních negativních věcí, kterou jsme zažili. Turnaj se konal v národním tenisovém centru. Bohužel životní úroveň v Moldávii není na nejvyšší úrovni, takže jsme se nemohli divit ani slabému zázemí v hale, která by u nás patřila k podprůměrným. Topení by byl příliš velký luxus, s jídlem by se spokojil málokdo a šatny pro dva lidi spojené se sprchou také zrovna neoslní. Každopádně i přes všechny tyhle nepříjemnosti jsme s Filipem Dudou dokázali uválčit slušný výsledek a nakonec jsme odlétali s dobrou náladou. Mimo tenis mě nenadchlo vůbec nic. Procházíte se po ulici, na místním trhu se na zemi válí obnošené oblečení a zboží všeho druhu, okolo jezdí trolejbusy, ve kterých se zřejmě vozili ještě soudruzi ze SSSR, a ještě si musíte dávat pozor, aby vás nepřejelo auto, i když máte na přechodu zelenou. Když se ale vyhrává, tak to tolik nebolí :-)“

Iveta Gerlová