Úryvek z kapitoly IVAN LENDL

Vždy jsi tam před US Open a během něj trénoval a v roce 1990 sis tam pozval tehdy devatenáctiletého Peta Samprase, který tě následně porazil ve čtvrtfinále US Open a poté vyhrál svůj první GS. Nebyla to, zpětně viděno, chyba?
Tak to nebylo. Sampras se mnou trénoval v roce 1988, tedy dva roky předtím, než mě na US Open 1990 porazil. Trénovali jsme pár týdnů v listopadu před Masters. Že jsem ho pozval, chyba určitě nebyla, poněvadž sparingpartnery potřebuješ a nemůžeš vědět, jak se to do budoucna vyvine.

Když jsem se tě ptal, kdo se ti hůř prohazoval, jestli McEnroe, nebo Edberg, rozesmál jsi mě odpovědí Cash. Proč zrovna on a kdo byl tvůj nejneoblíbenější soupeř?
Samozřejmě že když jsem vybral Cashe, který byl na síti řekněme stoprocentní, tak McEnroe a Edberg byli jen velmi těsně za ním. Cash měl strašně silné nohy, ještě více toho doskočil a byl vždy v dobré pozici na další volej. Hodně se držel australské strategie pokrytí sítě, kterou mi Tony vysvětlil. Podobné to bylo, když jsem hrál na sklonku kariéry s Patrickem Rafterem.

To je jeden z mých nejoblíbenějších hráčů.
Ten měl stejně skvělé pokrytí sítě jako Cash. Nedá se říct, že bych měl nějakého nejneoblíbenějšího hráče. Obecně mi dělali problémy leváci, a to hlavně proto, že se mi špatně returnoval jejich servis. Když jsem v Ostravě vyrůstal, neměli jsme tam žádného leváka. A to se potom v dospělosti negativně projevilo. A napadá mě k tomu historka s Andym. On má staršího levorukého bráchu Jamieho, s kterým hrál odmalička. A když šel hrát zápas s levákem, tak jsem ho musel přemlouvat, aby si na rozehrávku vzal leváka. (smích) Neměl jsem nějakého vysloveně neoblíbeného hráče.

Ale stejně máš s Connorsem, McEnroem, Lecontem a dalšími leváky pozitivní bilanci. A víš o jednom, s kterým máš negativní bilanci a který nepatřil do světové špičky? Mimo jiné je to můj dobrý známý (prohrál jsem s ním v juniorce na RG 8:6 ve třetím setu). Statistika ATP ukazuje 0:1.
Jestli myslíš Christopha Freysse, tak to je neuvěřitelná story. Já s ním v roce 1978, to mi bylo 18, prohrál v kvalifikaci na turnaji ve Florencii 7:5 ve třetím setu a za týden potom jsme spolu hráli finále kvalifikace v Římě, kde mě také porazil, a to jsem se tam musel prokousat z před- kvalifikace. A o dva roky později, to už jsem byl šestý na světě, jsme spolu hráli potřetí a já se na něj chystal, abych si s ním vyřídil účty. A on mi dal 6:3, 6:0. (hurónský smích nás obou) Takže vlastně 0:3. A to není všechno. Když jsem byl s Andym v Paříži, tak za mnou do šatny přišel jeden trenér a ptal se, jak se mám a jestli si na něj vzpomínám. Já jsem řekl, že ano, ale že nevím odkud. Představil se jako Chris. A protože tam seděl s Malekem Jazirim, tak jsem si vygooglil, kdo ho trénuje, a on to byl Freyss. A vždy, když jsem přišel po ránu do šatny, tak tam seděl a trochu potutelně se usmíval.

Úryvek z kapitoly RAFAEL NADAL

IVAN LENDL O RAFAELU NADALOVI
… Když popisuješ ta Nadalova zlepšení, tak bych k tomu obecně řekl pár věcí. Když je někdo první na světě, nemůže usnout na vavřínech, ale musí se neustále zlepšovat. Kdyby to nedělal, ostatní ho rychle přeskočí. Pak přijde určitá chvíle, kdy by hráč chtěl ještě něco zlepšit, ale už to nedokáže. To je ta doba, kdy se ostatní dostanou před něj. Ti nejlepší hráči jsou schopni ve vypjatých situacích zahrát údery, na kterých už v tréninku sice pracují, ale ještě je nemají zažité. Dochází k tomu nejčastěji v situaci, kdy jejich hra nefunguje, soupeř je přehrává a oni se tomu musí nějak přizpůsobit mimo jiné tím, že dokážou vystoupit ze své komfortní zóny.
Jsem toho názoru, že když chcete něco zlepšit, musí to projít zhruba tímto procesem: Musíte si dobře rozmyslet, co přesně chcete zlepšit a jak na tom budete pracovat.
Pak na tom budete dál pracovat a zkoušet to v tréninku.
Potom musíte být schopni to použít v zápase.
Když už máte tyto kroky za sebou, musíte to umět zahrát v důležitých momentech utkání.
Vrchol potom je, když jste schopni to zahrát v „super“ důležitých situacích v „super“ důležitém zápase.
Teprve potom se vám to „dostane do krve“ a stane se to součástí vaší hry. Doba tohoto procesu je u každého jinak dlouhá. U mě osobně to trvalo 12 až 18 měsíců. Někdo to zvládne dříve, někdo později a někdo to úplně vzdá, když nevidí dostatečně rychlý pokrok.
A na závěr mě napadá ještě jedna historka, která sice není o Rafovi, ale o jeho strýci Tonim.
V roce 1980 po vítězném DC jsem hrál ve finále proti Vilasovi v Barceloně, které jsem vyhrál po pětisetovém boji. Rok nato jsme se tam setkali ve finále znovu a tentokrát jsem vyhrál 3:0 na sety. A strýček Toni mi vyprávěl, že při tomhle zápase seděl na lajně jako rozhodčí.

TOMÁŠ BERDYCH O RAFAELU NADALOVI
S Rafou to začalo trochu jinak než s Rogerem. Původně to byl šikovný Španěl, který se výborně pohyboval a skvěle bránil. Prohrál jsem s ním sice první zápas ve finále ve švédském Båstadu na antuce, ale pak se mi ho podařilo třikrát za sebou porazit na hard courts. To třetí utkání jsme hráli na podzim ve čtvrtfinále v Madridu a já vyhrál 6:3, 7:6 (5), a protože obecenstvo se ke mně chovalo místy až „hrubě“, neodpustil jsem si po mečbolu gesto, kdy jsem si dal prst na pusu s významem „pst“. Byla to mladická nerozvážnost a schytal jsem si to od nich nejen po tomhle, ale i po dalším zápase. Hodně to přiživila média a chvilku se o tom mluvilo. Když jsem hrál to finále s Rafou 2010 ve Wimbledonu, bylo to už dávno zapomenuto.

Rafa se potom neuvěřitelně zlepšoval. Na hard courts dříve nestíhal, ale pak se na nich tak zlepšil, že byl schopen vyhrát na nich i GS. Kromě servisu průběžně zlepšoval i své údery, a i když takové výsostné postavení jako na antuce nedosáhl, hrál stále lépe a lépe. Na antuce ho porazit v podstatě nešlo a prohrával jsem s ním na hard courts i ve Wimbledonu. Nakonec se mi ho ještě jednou podařilo porazit ve čtvrtfinále AO 2015. To byl asi můj nejlepší výkon v zápasech proti němu. Ve finále Wimbledonu jsem byl už tak trochu „vyšťavený“, protože jsem je měl poskládané všechny tři za sebou a ty zápasy s Rogerem a Novakem mě opravdu vyždímaly. Kromě toho byl tak obrovský vítr, že se to projevilo i na tom centrkurtu. A ve větru považuji Rafu za jasně nejlepšího na světě, protože má tu hru založenou na jistotě a k tomu dostatek síly, aby mohl hrát i účinně proti větru.

Taktika byla podobná jako proti Rogerovi v tom, že jsem musel hrát na hraně rizika. A od Rafy ale přiletěly ještě jeden nebo dva údery navíc. Hrál jsem mu hodně přes bekhend a nejvíce úspěšný byl můj bekhend po lajně. Hodně jsem se snažil atakovat jeho druhý servis, aby byl pokud možno hned pod tlakem. Hrál jsem ho opravdu riskantně, ale ne že bych někam speciálně mířil.

Knihu Králové tenisových grandslamů je možné koupit např. na: Knihcentrum Černý Most, prodej-knih.cz, palmknihy.cz, knihydobrovod­sky.cz, knizniarcha.cz, nejlevnejsi-knihy.cz, libristo.cz, alza.cz, arada.cz, …