Vedl jsem 7:6 (2), 2:0 a Novak to vzdal. Bylo to v době, kdy začaly jeho potíže s loktem. Avšak ještě předtím se mi ho podařilo porazit ve čtvrtfinále na antuce v Římě. To byl neuvěřitelný zápas. Prohrával jsem už 1:6, 2:5 a jasně si vzpomínám, jak rozhodčí zahlásil: „New balls.“ Říkal jsem si, co bych si měnil raketu, když už to stejně nemá cenu. Ale pak jsem si „vynadal“ a řekl si: „Hele, udělej, co máš!“ a šel jsem si vzít novou raketu. (Pro „netenisty“: raketu s novým výpletem, který je ještě nevytlučený. – pozn. ZŽ) A hned jsem ho brejknul! Pak se to tak mlelo nahoru dolů, ale vyrovnal jsem na 5:5 a nakonec vyhrál ten set 7:5 a třetí 6:4.

Od toho vzpomínaného okamžiku jsem odehrál asi svůj nejlepší zápas na antuce za celou kariéru. Na ta prohraná utkání jsem se vždy snažil co nejdříve zapomenout, tak si je ani moc nevybavuju. Jednu porážku ale vzpomenout musím. Bylo to ve finále v Pekingu 2013 a já prohrával 0:6, 0:4. Byl jsem naprosto zoufalý. A můj tehdejší kouč Tomáš Krupa mi z tribuny, což se samozřejmě nesmí, říkal: „Hraj na úplný riziko a třeba tam něco spadne.“ Poslechl jsem ho, a i když jsem zápas už nezdramatizoval, udělal jsem aspoň dva gemy. Nejhorší na tom bylo, že jsem měl pocit, že vůbec nehraju špatně! Připadal jsem si, jako když hraju na play stationu a ten soupeř si tam se mnou absolutně dělá, co chce. Přitom zápas byl hodně dlouhý a vyrovnaný, ale ten, kdo dělal gemy, byl bohužel Novak…

Taktika proti němu vlastně žádná nebyla. On mi tím svým neuvěřitelným returnem úplně vymazal mou normálně velkou zbraň – můj první servis, po kterém jsem si dokázal vytvořit tlak. S Novakem to tak nebylo. Měl jsem pocit, jako by mi hned zpočátku vzal všechny moje „hračky“.

Knihu Králové tenisových grandslamů od Zdeňka Žofky je možné koupit např. v Knihcentrum Černý Most