Tak to nebylo. Sampras se mnou trénoval v roce 1988, tedy dva roky předtím, než mě na US Open 1990 porazil. Trénovali jsme pár týdnů v listopadu před Masters. Že jsem ho pozval, chyba určitě nebyla, poněvadž sparingpartnery potřebuješ a nemůžeš vědět, jak se to do budoucna vyvine.

Když jsem se tě ptal, kdo se ti hůř prohazoval, jestli McEnroe, nebo Edberg, rozesmál jsi mě odpovědí Cash. Proč zrovna on a kdo byl tvůj nejneoblíbenější soupeř?
Samozřejmě že když jsem vybral Cashe, který byl na síti řekněme stoprocentní, tak McEnroe a Edberg byli jen velmi těsně za ním. Cash měl strašně silné nohy, ještě více toho doskočil a byl vždy v dobré pozici na další volej. Hodně se držel australské strategie pokrytí sítě, kterou mi Tony vysvětlil. Podobné to bylo, když jsem hrál na sklonku kariéry s Patrickem Rafterem.

To je jeden z mých nejoblíbenějších hráčů.

Ten měl stejně skvělé pokrytí sítě jako Cash. Nedá se říct, že bych měl nějakého nejneoblíbenějšího hráče. Obecně mi dělali problémy leváci, a to hlavně proto, že se mi špatně returnoval jejich servis. Když jsem v Ostravě vyrůstal, neměli jsme tam žádného leváka. A to se potom v dospělosti negativně projevilo. A napadá mě k tomu historka s Andym. On má staršího levorukého bráchu Jamieho, s kterým hrál odmalička. A když šel hrát zápas s levákem, tak jsem ho musel přemlouvat, aby si na rozehrávku vzal leváka. (smích) Neměl jsem nějakého vysloveně neoblíbeného hráče.

Ale stejně máš s Connorsem, McEnroem, Lecontem a dalšími leváky pozitivní bilanci. A víš o jednom, s kterým máš negativní bilanci a který nepatřil do světové špičky? Mimo jiné je to můj dobrý známý (prohrál jsem s ním v juniorce na RG 8:6 ve třetím setu). Statistika ATP ukazuje 0:1.
Jestli myslíš Christopha Freysse, tak to je neuvěřitelná story. Já s ním v roce 1978, to mi bylo 18, prohrál v kvalifikaci na turnaji ve Florencii 7:5 ve třetím setu a za týden potom jsme spolu hráli finále kvalifikace v Římě, kde mě také porazil, a to jsem se tam musel prokousat z předkvalifikace. A o dva roky později, to už jsem byl šestý na světě, jsme spolu hráli potřetí a já se na něj chystal, abych si s ním vyřídil účty. A on mi dal 6:3, 6:0. (hurónský smích nás obou) Takže vlastně 0:3. A to není všechno. Když jsem byl s Andym v Paříži, tak za mnou do šatny přišel jeden trenér a ptal se, jak se mám a jestli si na něj vzpomínám. Já jsem řekl, že ano, ale že nevím odkud. Představil se jako Chris. A protože tam seděl s Malekem Jazirim, tak jsem si vygooglil, kdo ho trénuje, a on to byl Freyss. A vždy, když jsem přišel po ránu do šatny, tak tam seděl a trochu potutelně se usmíval.

Knihu je možné koupit např. v Knihcentrum Černý Most: https://www.knihcentrum.cz/…h-grandslamu